Sněhová vločka

Vztekle si oblékla jen letní bundu a vyrazila ven. Foukal zimní vítr a černé mraky naznačovaly, že brzy bude sněžit. Ona se nezdržovala, rychle spěchala, směrem k lesíku. Tváře jí žhnuly zlostí a smutkem a z očí jí z tékaly horké proudy slz. Nenáviděla ho. Mezi prsty rozdrtila další kamínek a vztekle kopla do stromu. Přišla ke kaluži. Odraz jejích smutných očí jí ještě více vyplašil a dala se na útěk. Po chvíli se zastavila. Studený vítr jí bičoval do tváří - i přes to, že už byla v prostřed lesa. Znovu a znovu si vybavovala toho, koho tolik let věrně milovala s jinou v náručí. Odhodila si vlasy z obličeje a gumičkou na ruce je stáhla do provizorního uzlu. Když se před ní zastavil zajíc, popadla šišku a mrštila ji po něm - a hned toho litovala. Vybíjet si zlost na nevinném zvířátku - ne, to opravdu ne. Snad tak hluboko ještě neklesla... Cestu jí zatarasil spadnutý dub. Nervózně jej začala přelézat a o větvičku si přitom roztrhla její nejoblíbenější bundu. Jen tiše vzlykla a kráčela dál. Slyšela šum stromů, až jí to nahánělo husí kůži. Už jen kousek.... Znovu se ohlédla, neviděla však nic. Mráz jí štípal do tváře stále víc a víc, ale ona věděla, že MUSÍ jít dál. Vzpomněla si na matku, tátu a její věčně protivnou sestru. Co asi řeknou na to, že utekla...? To už došla na konec lesa. Vyčerpaně se sesula k zemi a ztěžka oddychovala. Už skoro přestala brečet, když se z nebe snesla první vločka. Pak už usnula navěky.
(psala jsem to já, tak NEKOPÍROVAT!)